Řidič jsem jako já, jsa šťastným majitelem osobního automobilu. Někdy tedy méně šťastným, například když mi někdo na parkovišti ulomí zrcátko anebo drbne lak, případně i plech. Pro příští nákup auta si vezmu poučení, že ony ty gumové či plastové ochranné lišty sice nevypadají nic moc, ale mají něco do sebe. Těžko říct, nakolik je chyba na straně uživatelů parkoviště a nakolik na straně podmínek. Začátkem 80. let minulého století totiž zřejmě socialistická ekonomika směřovala někam úplně jinam než ke světlým zítřkům a ani soudruzi plánovači a projektanti si nejspíš nedovedli představit, že by lidé v domě o 50 bytech v souhrnu vlastnili více než 20 automobilů. Ale to bych odbočil.

Takže si to o víkendu takhle pochoduji na parkoviště s úmyslem vyrazit se zase jednou podívat do naší místní katedrály kapitalismu, zvané též hypermarket. Dojdu k autu, odemknu, když tu z druhého konce parkoviště přijde chlapík.
"Dobrý den, mohl byste mi pomoct? Mně se vybila baterka a nemůžu nastartovat. Kabely mám"
No co bych nepomohl, že. Jen se mi vkrádá taková nepříjemná myšlenka, v jakém stavu bude asi moje baterie, když poslední měsíc v tom chladnu auto víceméně akorát stálo na parkovišti a těch pár pětikilometrových cest tomu taky moc nepomůže, spíš naopak.
Odpovím jen "No, nejdřív se ale podívám, jestli vůbec nastartuju já".
Nastoupím, zapnu zapalování- kontrolky svítí, vida, nezačíná to tak špatně. Otočím klíčkem- kuck, kuck, konec. Vybitá baterie. Bezva, takže jsme dva.

Jak se říká, to je život. Prozatím mé technické schopnosti stačily na sehnání nabíječky, vymontování baterie (cha!) a nabití baterie. Než někam příště vyrazím, přijde klíčový moment: vrácení baterie zpět a zjištění, zda auto ještě vůbec pojede či nepojede :-)