Potíž zjevně je, že celé Windows obsahují kvanta "přidružených aplikací", které sice nejsou nezbytné pro samotné fungování systému, ale jsou do systému pevně integrované a standardními způsoby se z Windows ani nedají odstranit. Nastává první problém, kdy sice můžete používat konkurenční aplikaci, ale přitom vedle ní musíte pořád v systému mít tu Microsoftí. Ve Windows tedy nemůžete mít například webový prohlížeč Firefox nebo Opera, můžete mít jen Firefox a Internet Explorer, Operu a Internet Explorer, apod. Přitom ale Microsoft provazuje jednotlivé aplikace spolu navzájem, takže i když budete mít například Operu nastavenou jako výchozí prohlížeč, některé aplikace budou pořád tvrdohlavě otevírat Internet Explorer. MS tak vpodstatě chytře vy-/zne-užívá dominantního postavení Windows k prosazování svých vlastních řešení v dalších oblastech. No a další "pojistka", kdybyste náhodou chtěli přejít k někomu jinému, je formát ukládání dat. Microsoft je proslulý tím, že ignoruje standardy uznávané ostatními a vyrábí si svoje vlastní, pokud možno nekompatibilní. A následně je opět protlačí přes dominantní Windows. To je jistě špatně.
Na druhé straně, jak tomu zabránit? Je možné proti Microsoftu zasáhnout, udělit mu pokutu. Jenže z pokuty si nic moc nedělá. Je možné mu direktivně nařídit, aby omezil propojení některých aplikací. To jsme viděli s Media Playerem ve Windows a výsledek bych označil slovem fiasko. Obvykle se totiž najde způsob, jak rozsudek či nařízení implementovat tak, aby se v reálu proti předchozímu stavu nic nezměnilo. Pak je taky možné nařídit Microsoftu otevřít protokoly a spolupracovat s konkurencí. Jenže tady se dostáváme na docela tenký led- je normální, aby úřady nařídily firmě, že musí spolupracovat s konkurencí?

Řešení

Přitom řešení by nemuselo být tak složité a ani by nevyžadovalo nařídit Microsoftu otevřít své protokoly a spolupracovat s konkurencí. První nařízení by pravda muselo být omezující: nařídit, že aplikace, které jsou k dispozici "zdarma v ceně operačního systému" musí být možné odinstalovat a musí být nabízena i varianta systému bez těchto aplikací. Tím by se samozřejmě neomezovalo právo výrobce dodávat kompletní systém s množstvím aplikací, jen by ty aplikace musely jít ze systému vyjmout a musela by být dostupná i verze systému bez nich. Možná si říkáte: k čemu to, stejně by si všichni koupili "plný" systém a ne jen očesané jádro. Koncový zákazník asi ano, ale otevírá se prostor pro výrobce počítačů, kteří by mohli do počítačů instalovat vlastní konfigurace systému. A současně by byl tlak na vytvoření standardních napojení do systému, místo jakýchsi neznámým způsobem provázaných aplikací.
Druhá věc jsou formáty souborů a otevřenost protokolů. Tady by stačilo jen a pouze využít trh- ať si každý výrobce podle svého uvážení používá v aplikacích libovolně uzavřený protokol či formát dat. Nicméně uzavřený komunikační protokol či datový formát závisí jen na libovůli svého tvůrce, který ho kdykoliv může přestat podporovat. Přičemž jsou oblasti, například státní správa, kde se vyžaduje například archivování dokumentů po poměrně dlouhou dobu a je třeba zajistit jejich čitelnost. Proto by veškeré státní organizace a instituce měly povinnost využívat v první řadě otevřené a standardizované protokoly. To by samozřejmě nic neměnilo na tom, že by mohly podporovat i ty uzavřené- ovšem buď "navíc" k těm standardním, nebo v případě, že žádný standardizovaný protokol není k dispozici.
Ono když jsme u toho, udivuje mě, kolik organizací má třeba důležité dokumenty archivované řekněme ve formátu DOC a nikdy nikoho nenapadlo, že závisí čistě na Microsoftu, jestli ten soubor třeba za rok přečtou.
Představte si situaci: mám fungující elektronický úřad. Klient pošle elektronicky podepsaný dokument, úřad ho převezme, elektronicky podepíše (potvrdí) a má povinnost ho archivovat minimálně 10 let. A ten dokument bude ve formátu DOC. Microsoft se už dneska snaží protlačit své nové OpenXML formáty a podporu těch starých ukončit. Dokonce vloni v září vyšla aktualizace, která znemožnila ("z bezpečnostních důvodů") číst staré formáty souborů v Office 2003. Následně byla podpora vrácena, protože si spousta uživatelů stěžovala. Jenže za dva, tři, pět let už těch stěžujících si nemusí být dost. A třeba za sedm let může ten náš úřad zjistit, že po plánovaném upgradu počítačů nedokáží přečíst ty archivované dokumenty, které mají ještě minimálně další tři roky povinnost udržovat přístupné. Pak je možnost kontaktovat klienta (případně nějakou potvrzovací autoritu), poslat mu dokument konvertovaný do nového formátu, klient ho digitálně podepíše, úřad přijme, digitálně podepíše a zařadí jako "ověřenou konverzi" toho původního dokumentu. To ovšem není zrovna ideální postup, hlavně u většího počtu dokumentů. Další možnost je nechat si napsat pro nový systém čtečku starých formátů. A tady je právě ten rozdíl- zatímco čtečku otevřeného formátu může napsat kdokoliv, u uzavřeného formátu se v takovém případě stáváte rukojmím autora původní aplikace. Když se rozhodne Vám čtečku nenapsat nebo vyžadovat za to horentní sumy, máte prostě smůlu.
Tedy, na jedné straně je svrchované právo autorů používat jakkoliv uzavřený protokol. Na straně druhé je ovšem právo zákazníka vyžadovat software s protokolem otevřeným a standardizovaným, který je, jak jsem se snažil ukázat výše, zejména ve státní správě daleko výhodnější. A hádejte, co by se stalo- pokud by státní správa důsledně trvala na používání standardních a otevřených protokolů, vsadím se, že softwarové firmy by se mohly přetrhnout v dokazování, že právě ony používají ty nejvíc otevřené a standardizované protokoly.
Osobně by mi podobné systémové řešení bylo daleko milejší, než vyšetřování a direktivní přikazování v jednotlivých případech, které stejně ve výsledku nikam nevede.