Čím dál větším problémem se ukazuje to, že k rozhodnutí v důležitých otázkách je vyžadován souhlas všech. Možná to zajišťuje velkou autonomii jednotlivých států a je to velmi demokratické, jenže to mohlo možná fungovat, když Unie měla patnáct členů. Teď jich má 27. A celá ta organizace má problém pružně reagovat na své vlastní problémy. Bohužel zdá se nastal bludný kruh, kdy Unie není schopná pružně řešit ani problém toho, že není schopná pružně řešit své vlastní problémy.

Někdo se může společně s V. Klausem radovat z "vítězství rozumu nad byrokracií", mně osobně to ale přijde krátkozraké. Euroskeptičtí politici oslavují, že si jejich země ponechá svůj vliv a zatím Evropské země svůj politický vliv ztrácejí. Evropská Unie jako celek by minimálně ekonomicky byla nejsilnější velmocí světa, jenže Evropská Unie jako celek neexistuje. Existuje jenom 27 států, neschopných se navzájem shodnout na důležitých věcech. Jak velký politický vliv mají Evropské země je názorně vidět třeba na invazi do Iráku. A asi úplně nejnázorněji na krizi na Balkáně, kdy se politický vliv veškerých Evropských zemí omezil na přihlížení, jak USA "po svém" řeší krizi na samotné hranici EU.

Nevím, co je za takovou výhru pod heslem národní suverenity zůstat rozdrobení do doby, než nám tu začne rozkazovat někdo, koho nějaká národní suverenita nebude ani za mák zajímat.

Otázkou je, co teď. Podle premiéra Topolánka "samotná Unie není ohrožena, protože má stabilní smluvní základ". Podle mého názoru je "stabilní smluvní základ" na nic, pokud je celá ta organizace paralyzovaná neschopností pružně a efektivně rozhodovat.

Možná by to dokonce chtělo uvažovat o tom udělat nějaký "reset", kdy by "stará" Unie skončila a členy "nové" Unie by se stali ti, kdo by přijali nějakou novou základní smlouvu.